Když vizi diktuje zřizovatel: Jak zavést změnu, které sami (zatím) nevěříte

Jako ředitelé jsme často v kleštích. Z jedné strany na nás tlačí zřizovatel se svými politickými cíli, z druhé unavená sborovna, která má pocit, že už další novinku neunese. A uprostřed toho všeho stojíme my a naše vlastní pochybnosti. Jak v takové situaci neztratit integritu a nezničit tým?

Mezi mlýnskými kameny

Seděla jsem v kanceláři a před sebou měla oficiální dopis: Od příštího září otevíráte Lyceum. Moje první reakce nebyla vizionářská radost, ale upřímná pochybnost. Cítila jsem, že pro naši školu to není ten přirozený směr. Jenže v ředitelně se na „nechce se mi“ nehraje. Musela jsem se rozhodnout: Budu tenhle úkol jen pasivně „přehazovat“ na učitele jako nutné zlo, nebo v něm najdu cestu, jak školu skutečně posunout?

Cítila jsem se strašně osamělá. Jako hromosvod, do kterého pálí blesky ze všech stran. Měla jsem chuť rezignovat na roli lídra a prostě si s kolegy v kabinetu zanadávat na „ty nahoře“.

V ten moment mě zastavila moje koučka. I když sama provázím lidi náročnými situacemi, vím, že vlastní slepé skvrny člověk sám neuvidí. Položila mi tehdy otázku, která všechno změnila: „Aničko, co nejmenšího se v tom Lyceu musí stát, abys na tu školu mohla být hrdá i s ním?“

Ta otázka mě donutila přestat bojovat s realitou a začít v ní tvořit. Uvědomila jsem si, že Lyceum může být naše „laboratoř“. Místo, kde vyzkoušíme moderní metody, na které v odborných oborech nebyl čas, a pak to nejlepší přeneseme dál.

Když jsem pak předstoupila před kolegy, nemluvila jsem o příkazu z kraje. Mluvila jsem o naší šanci udělat věci po svém. Ledy začaly tát, protože ze mě cítili klid, který vycházel z vnitřního smíření, ne z úřední poslušnosti.

4 pilíře, jak ustát nechtěnou změnu

Místo příkazů zkuste nabídnout bezpečí. Zde jsou kroky, které se mi v praxi osvědčily:

1. Vnitřní transformace úkolu: Nikdy nepředstupujte před tým s nechuťí. Pokud změně nevěříte vy, neuvěří jí nikdo. Najděte si v ní jeden jediný detail (přístroj do laboratoře, nový typ semináře, prestiž), který vás osobně těší. Ten učiňte svým „vnitřním motorem“.
2. Mapa strachů místo tabulek: Brzdiči ve sborovně nejsou nepřátelé, jsou to lidé v nejistotě. Zkuste si zmapovat, čeho se bojí konkrétně. Je to nárůst hodin? Strach z nekompetence? Pojmenujte tyto obavy nahlas dřív, než se promění v odpor.
3. Respekt k našim „Blažkovým“: Mluvte k těm, kteří drží brzdu nejvíc, s úctou. Ony naše Blažkové často nebrzdí ze zlomyslnosti, ale proto, že třicet let něco budovaly a mají strach, že o to přijdou. Uznat jejich historii a přizvat je k tvorbě nového je klíč k tomu, aby vás přestaly bojkotovat.
4. Vnější kotva (Koučink/Mentoring): Vedení školy je osamělá disciplína. Mít někoho „venku“ – parťáka, se kterým můžete probrat své pochybnosti bez masky silného ředitele – není luxus. Je to základní pracovní nástroj, který vám pomůže přepnout z role oběti systému zpět do role vyladěného tvůrce.

Zavádíme novinku s rozvahou

● Vnitřní ANO: Mám definovaný jeden konkrétní přínos této změny, kterému skutečně věřím?
● Individuální rozhovory: Mluvila jsem s klíčovými nositeli odporu mezi čtyřma očima, abych pochopila jejich strach?
● Zdroje jako argument: Co jsem vyjednala u zřizovatele jako „podporu“ pro sborovnu (vybavení, peníze na vzdělávání, odměny)?
● Technika „Třetiny“: Počítám s tím, že třetina lidí bude pro, třetina váhat a třetina bude proti? (Soustřeďte se na tu prostřední třetinu, ty ostatní nechte v klidu dýchat).

Jak nebýt hromosvodem

● Oddělte roli od osoby: Odpor učitelů není útok na vás jako na člověka. Je to obranná reakce na změnu. Neberte si jejich slova do postele.
● Hledání smyslu v detailu: Najděte si v celém tom procesu jednu malou věc, která vás prostě baví. Tuhle radost si hýčkejte, je to vaše palivo.
● Vraťte se k tomu, co ladí: Když je napětí v kanceláři moc velké, jděte pryč. Ke koním, k hudbě, nebo k rozhovoru s vaším průvodcem. Potřebujete vidět, že škola je jen jedna část vašeho bohatého světa.

SCHOOLGRASS: Stará úča Blažková (na melodii Old Joe Clark)

Tahle písnička vznikla ve chvíli, kdy jsem ve sborovně cítila tu tíhu. Je o tom, jak se snažíte táhnout školu do budoucnosti a cítíte každé jedno zabrzdění. Je o úče Blažkové, o marnosti, ale i o naději. Protože vyladěná říďa ví, že i s pochybnostmi v srdci se dá hrát čistý tón, když víte, proč ten smyčec držíte v ruce.

Máte ve sboru víc vizionářů, nebo těch, co drží brzdu? Jak se vám daří prodat týmu věci, o kterých sami pochybujete? Napište mi do komentářů.
Pokud cítíte, že je toho na vás teď moc a potřebujete pomoct najít svůj rytmus v zavádění změn, ozvěte se mi. Ráda vás tímto obdobím provedu jako parťák, který ví, jaké to je sedět v téhle horké židli.