Ředitelna jako krizové centrum

Duben. Období, kdy se ředitelna mění v „krizové centrum“. Učitelé se začínají ptát na úvazky, běží přijímací řízení, nejasné jsou počty žáků, připravují se maturity, závěrečky… a já trávím hodiny na pohovorech s kolegy. Hladina energie v poslední etapě školního roku pomalu, ale jistě klesá.

Dřív mě tahle dubnová nejistota trochu děsila. Poskládat úvazky v několika variantách. A když už máte hotovo, přijde někdo z týmu, že končí…
Dnes vím, že i v aprílovém počasí potřebují moji lidé cítit pevnou půdu pod nohama. A taky můj lidský zájem.

Sebehodnotící rozhovory opět v akci

Letos s digitální podporou

Před lety jsem plná nadšení začala provozovat kolečko sebehodnotících rozhovorů. První rok jsem to zvládla – i přes rušení a přesuny termínů, i přes často nejasnou strukturu rozhovorů, které se pak ubíraly jinam, než jsem měla v úmyslu.

Jenže nadšení se rok od roku postupně vytrácelo. Až jsem se přestala na lidi těšit. A začala jsem uvažovat, že letos to dělat nebudu.

Naštěstí si moji lidé na povídání s ředitelkou už natolik zvykli, že se sami ptali, kdy to bude. A tak jsem se kousla a hledala, jak si zjednodušit práci.

Rok 2026 je pro mě rokem delegování. A proč nedelegovat i „otravnou“ práci na technologie?

Poprvé jsem využila rezervační systém v Google Kalendáři. A strukturu rozhovorů jsem ukotvila přes dotazníky, které mi kolegové vyplní před schůzkou přes Forms.

Může to působit jako „digitální odstup“. Ale realita je přesný opak.

Tyhle nástroje mi umožnily delegovat administrativní chaos na systém. Mám přípravu. A během chvilky se dokážu naladit na člověka, který přichází – i díky jeho odpovědím.
A já můžu být v rozhovoru plně přítomná. A sama sebou.

Komunikace jako základ autentického managementu

Hodně času jsem poslední dobou trávila v ředitelně za svým stolem.
Pro administrativní práci ideální místo. Ale školu a lidi v ní takhle nepotkáte.

Rozhovory jsou jen jedna část skládačky. Pokud chci budovat vztahy, musím být vidět. A slyšet. Na chodbách i v kabinetech.

Naštěstí mám do školního bufetu daleko. A tak si cestu za občerstvením spojuji s takovou malou „hospitační činností“ na chodbách.

S některými lidmi se potkáte několikrát denně. Jiní se vám možná (i cíleně) vyhnou. Ale je důležité tu být pro všechny.

Rozhovory jednou ročně jsou fajn. Ale nestačí.

A tak jsem si vymyslela jednoduchou pomůcku, abych na nikoho nezapomínala.

Mám dvě sklenice a květináčové zápichy se jmény kolegů. Během týdne je přehazuji podle toho, jestli jsem s nimi prohodila alespoň pár slov.
Když vidím, že „terčík“ někoho sedí ve sklenici moc dlouho, vím, že je čas vyjít z ředitelny a prostě se u něj zastavit.

A víte co? Funguje to skvěle.

Důvěra totiž roste tam, kde se lidé přirozeně potkávají a otevřeně spolu mluví. Všichni. I vedení školy.

Jak to nastavit, aby to nebyla jen administrativa?

Sdílený kalendář
Dejte kolegům svobodu vybrat si čas. Když mají kontrolu nad svým rozvrhem, přicházejí na rozhovor v mnohem lepším rozpoložení.

Dotazník jako bezpečný prostor
Ptejte se na to, co lidi definuje.
Místo „co jsi nestihl/a“ zkuste:
„Na co jsi byl/a letos hrdý/á?“
„Co pro tebe mohu udělat, aby se ti učilo lépe?“

Vědomý styl vedení
Používám svůj checklist manažerského stylu. Pomáhá mi rozlišit, kdy mám být direktivní lídr (když tlačí dubnové termíny) a kdy naopak kouč nebo opora.

Psychohygiena: Pravidlo 15 minut

Poslední čtvrtletí je maraton. Jak v něm neztratit hlavu?

Zavedla jsem si pravidlo 15 minut.
Mezi každým rozhovorem pauza. Vyvětrat. Voda. Nádech.

Potřebuju „resetovat“ mysl, abych si nenesla emoce z jednoho rozhovoru do druhého.

Díky digitální předpřípravě nemusím během schůzky hledat papíry. Můžu se dívat do očí.

A to je pro ředitele i učitele možná ta nejdůležitější psychohygiena:
čistá přítomnost.

Taky se vám při pomyšlení na tyhle rozhovory dělá nevolno?
Možná proto, že je vnímáte jako další „papírovou“ povinnost, která vás okrádá o čas na skutečné vedení lidí.

Příští rok to může být jiné.

Jako koučka a ředitelka pomáhám kolegům nastavovat procesy, které uvolní ruce a vyčistí hlavu. Nejen v dubnu, ale po celý školní rok.

SCHOOLGRASS

Když se stahují mraky v ředitelně

Když se stahují v ředitelně mraky (a že jich v dubnu není málo), pouštím si starý bluegrassový hit „Keep on the Sunny Side“.

Je to pro mě připomínka, že jsem to já, kdo si vybírá stranu – světlo nebo temnotu. A že obě v sobě máme.

Celý život se učím držet té své „slunečné strany“ – vize a hodnot, kvůli kterým jsem do školství šla. A nenechat se pohltit tím, co mě dusí.

A snažím se tyhle světlé stránky vidět i ve svém týmu. I když je pod mrakem, vždycky tam někde jsou.

Moje verze téhle písničky je zatím jen v mé hlavě. Ale až bude hotová, ráda vám ji pošlu.

Je to můj způsob, jak v dubnovém maratonu neztratit samu sebe.

Pojďme hledat ty světlé stránky i u vás.

Pokud chcete najít svůj vlastní „vyladěný“ systém, zjistit, co opravdu potřebujete – a nebýt na to sami – ozvěte se mi.