Když mě zastavilo tělo: Proč vzniká „Rok vyladěné řídi“?

Jsem úplně normální padesátnice. Miluju život, koně, muziku a lidi. Přes dvacet let pracuji ve školství, z toho více než deset let vedu střední školu.
Někdy jsem nadšená. Někdy padám na ústa.

Za ty roky jsem prošla mnoha profesními i osobními zkouškami. Ale nikdy jsem se nezastavila.
Až do chvíle, kdy mě zastavilo vlastní tělo.

A právě tam začíná příběh Vyladěné řídi.

Co bylo předtím – když výkon nepustí brzdu

Leden 2020. Ležím v posteli a nemůžu se hnout. Už třetí měsíc mám zablokovaná záda.
Listopad, prosinec, leden – obstřiky, rehabilitace, léky proti bolesti. A stále stejný stav.

A moje hlava?
Ta byla pořád ve škole.

Co když se něco pokazí?
Je potřeba odevzdat žádost o grant.
Co když je ve škole chaos?
Budeme mít dost žáků?

Klasika, že?

Jak se to stalo – tělo varovalo, já neposlouchala

Dodnes si pamatuju ten okamžik. Po večerním krmení koní jsem si sedla na gauč… a už jsem nevstala.
Bolest byla tak silná, že jsem neudělala ani krok.

Nebyla jsem překvapená.
Tělo mě varovalo měsíce – bolestmi zad, únavou, nervozitou. Ale já jsem to ignorovala.

Prostě jsem musela:

• být ve škole u všeho

• být oporou všem

• doma se postarat o koně

• zvládat děti

• jít do každé výzvy – lyžování, běhání, otužování

A škola byla se mnou všude.
Ve sprše. Při snídani. Za volantem. Před usnutím i po probuzení.

Všechno jsem měla pod kontrolou.
Nebo jsem si to alespoň myslela.

Když tělo řekne dost

V listopadu 2019 mě tělo zastavilo.
Já jsem ale pořád věřila, že to „zlomím“ – za týden, za dva, za měsíc.

V prosinci jsem pořád pracovala.
Telefonovala jsem se zástupcem, psala e‑maily, řešila projekty. Všechno vleže z postele, sedět bylo velmi bolestivé. Myslela jsem, jak se beze mně neobejdou, jak jim chybím. 

A v lednu přišel zlom.

Léky mi začaly dělat zle. Rozhodla jsem se je vysadit.
Začala jsem poslouchat vážnou hudbu. Pomalu cvičit. Meditovat.

Ale hlavně…
Připustila jsem si, že se do školy možná nevrátím.
Že tu práci můžu opustit.
Hlavně, když budu moct zase chodit.

A pustila jsem kontrolu.

Jak to vypadá, když pustíte kontrolu?

Do školy jsem přestala volat každý den. Přestala jsem řešit problémy z postele. Nechala jsem to na týmu.

A stalo se něco, co mi vyrazilo dech: Škola fungovala i beze mě.

Můj zástupce nejenže vše zvládl, on v té svobodě vyrostl. Moje záda se začala zlepšovat ve chvíli, kdy jsem si dovolila nebýt nepostradatelná.

Bez léků, bez obstřiků jen klid, uvolnění, cvičení, meditace, chůze s hůlkama a …hudba.

Hudba, která uzdravovala.

Hudba jako návrat k sobě

Objevila jsem zdroj, který jsem měla od malička v sobě. Díky tatínkovi, který muzikou žil celý život.

Nemohla jsem nic dělat.
Ale poslouchat hudbu jsem mohla.

Vivaldi. Mozart. Smetana. Dvořák.
Ta energie mi dávala sílu.

A někde hluboko ve mně se zrodilo rozhodnutí:
Jednou se naučím hrát na housle.

Nikdy jsem je předtím nedržela v ruce.
Ale o tom až za chvíli.

Návrat jinak

Březen 2020.
Vracím se z lázní – rovnou do covidové reality.

Svět se zastavil. Školy zavřené. Online výuka. Chaos.

A já?
Byla jsem v klidu. Ne proto, že to bylo snadné.
Ale proto, že já už byla jiná.

Naučila jsem se:

• že nemusím být u všeho

• že kontrola je iluze

• že tým je schopnější, než jsem si myslela

• že péče o sebe není sobectví, ale nutnost

• že hudba má obrovskou sílu

Co se změnilo ve vedení školy?

Dnes vedu školu jinak:

• s lehkostí

• s důvěrou

• s delegováním

Říkám „ne“.
Nevrhám se do každé příležitosti.
Mám čas na sebe – a necítím se kvůli tomu provinile.

A víte co?
Škola funguje líp.

Ne proto, že bych byla lepší ředitelka.
Ale proto, že jsem vyladěná ředitelka.

Schoolgrass a radost z tvorby

Po covidu jsem se opravdu začala učit hrát na housle.
Ve svých téměř padesáti. Pomalu. Trpělivě.

Hledala jsem učitele, videa… až jsem narazila na Ondru Kozáka a bluegrass.
A pak přišla foukací harmonika, zpěv…

A vznikl Schoolgrass.
Vlastní texty o škole, poradách, administrativě, vedení.
S nadhledem, humorem a lehkostí.

Není to profesionální hudba.
Je to autentická hudba.

A humor? Ten léčí.
Hudba spojuje.

Proč „Vyladěná říďa“

Protože vedení školy není o dokonalosti. Dokonalost je past.

Vedení je  o vyladění – priorit, vztahů, týmu a především sebe sama.

Nejsme výkonné stroje. Jsme lidé, kteří potřebují péči, prostor pro chybu a občas i písničku, která nám připomene, že se svět nezboří, když dnes odejdeme z kanceláře včas.

Proč vzniká tenhle blog

Na jednom ředitelském setkání jsem potkala kolegyni, která škole věnovala celý svůj život. Unavenou. Vyčerpanou. Bez jiskry, energie, i ženského šarmu. Bez radosti ze života.

Uviděla jsem v ní sebe před lety.
Před tou bolestivou neschopenkou.

A došlo mi:
Tenhle příběh musím sdílet.

Pro koho je tenhle blog

Pro ředitelky a ředitele škol.
A vlastně pro manažerky a manažery i v jiných oborech, kteří:

• mají pocit, že musí být u všeho

• bojí se delegovat

• pracují o víkendech a dovolených

• topí se v administrativě

• vedou náročné týmy

• cítí se v tom sami

• bojí se vyhoření

Pro ty, kteří chtějí vést jinak.
Ne jen přežívat, ale žít.

Co tu najdete

Každý měsíc jeden článek:

• osobní příběh — autentický, lidský, můj

• praktické tipy a checklisty — různá témata i nástroje

• doporučení na knihy a články

• jednoduché nástroje psychohygieny

• schoolgrassovou písničku na odlehčení

Závěrečné pozvání

Pokud:

• máte pocit, že jste na všechno sami

• bojíte se, že vám dojde energie

• hledáte cestu, jak to dělat jinak

Pak je tenhle blog pro vás.

Pojďme na to společně.
Protože na to nejste sami.